Šojguův poradce Andrej Ilnitskij publikoval dlouhý programový článek o tom, jak ministerstvo obrany RF vnímá otázky ideologické konstrukce, s přihlédnutím ke skutečnosti, že země potřebuje ideologii, neboť současný „kvaziideologický model“ a systém setrvačného vývoje byl vyčerpán.
„Existuje něco silnějšího než všechna vojska na světě – to je idea, jejíž čas nadešel.“ Victor Hugo
Andrej Ilnickij
Rusko vyčerpalo čas a sociální zdroje setrvačného vývoje. Přichází čas velkých rozhodnutí a velkých projektů.
Stále žijeme v éře změn.
Po desetiletích relativní stability vstupuje lidstvo do systémové krize, která ve většině zemí způsobí sociálně-politické otřesy.
Mezi odborníky v této otázce panuje shoda, debata se týká pouze data takzvaného „krizového vrcholu“, který nastane v letech 2022/23 nebo 2024/25.
Stávající světový řád se již (!) radikálně mění a hrozí, že uvrhne celý takzvaný „civilizovaný svět“ do chaosu.
Země, které budou schopny tomuto období odolat (a podle odborných odhadů bude „období turbulencí“ trvat až do roku 2030), vytvoří nová pravidla a nový světový řád. Poražení tak zůstanou navždy a někteří zůstanou jen v historii, tak jak se to stalo s velkými říšemi starověku nebo některými evropskými státy ve dvacátém století.
Rostoucí vlna světového chaosu může přesáhnout i hranice Ruska.
Co se stane s Ruskem v příštích několika letech?
Podle teorie poradce ministra obrany Andreje Ilnického je právě nadcházející globální krize šancí na oživení Ruska jako jednoho ze světových lídrů 21. století. Poradce Sergeje Šojgu ve svém článku „Doba velkých rozhodnutí“ vyjadřuje zajímavé myšlenky o budoucnosti Ruska.
Jde o to, že pro zbytek potenciálních světových hráčů bude budoucnost – horší.
Stav ruské armády a vojensko-průmyslového komplexu, prudce zvýšená úroveň zabezpečení potravin, tisíce let historických zkušeností, a co je nejdůležitější – vzdělání, moudrost, vášeň a mobilizační schopnosti vlastní ruskému lidu, dávají Rusku historickou šanci.
Zkušenost lidské civilizace ukazuje, že ekonomika a přirozené potřeby lidí nejsou pro národy vždy primární. Na začátku bylo slovo – nebo spíše velká idea, dávající smysl bytí!
Jaký je význam Ruska?
Nejprve pohled z historické perspektivy.
Polní maršál ruské armády
Christopher Münnich, původem Němec, v roce 1765 napsal:
„Ruský
stát má oproti všem ostatním tu výhodu, že je řízen přímo
samotným Pánem Bohem. Jinak není možné vysvětlit, jak tento
stát stále existuje …“
A současný evropský politik, Portugalec Manuel Barroso, přemýšlel o tomtéž, kdysi řekl: „Rusko je civilizace, která předstírá, že je zemí.“
A tak to je! Rusko je historicky a kulturně svrchovanou civilizací.
Guru politických technologií Francouz Jacques Séguéla, který „zvolil“ mnoho prezidentů, opakovaně zdůrazňoval, že lidé volí ideu, a ne pravicový, levicový nebo centristický program!
Vzpomeňte si, jak generál de Gaulle řekl: „Mám jasnou ideu Francie.“
Rusko jako idea – v čem je? Představím svou vizi.
Je – v našich obrovských rozlohách, což nám umožňuje žít bez tlačenic.
Je – v naší civilizační pravoslavné misi, ve spravedlivé smířlivosti, která zahrnuje všechny národy a náboženství. Tady uvnitř jsme všichni jiní a tam venku jsme všichni Rusové, zvlášť když přijdou potíže.
Je – v našem klidu. Rusko je země mírotvůrce. Země, která přežila desítky válek, ztratila miliony, ale vstala z popela a zvítězila, váží si míru jako nikdo a nikde.
Je – v naší armádě. Ruský voják miluje život a nehledá smrt, ale je připraven dát svůj život za naši zemi – taková je vojenská povinnost a vždy tomu tak bylo. Nepotřebujeme nic cizího, ale co je naše, je naše.
Je – to v naší příbuznosti, v kráse našich žen a dětí, v nádherné přírodě, kde je vše pro duši.
Je – to v naší tisícileté historii, kde došlo k revolucím, nepokojům a zradě elit, hrdinství lidu a velkých úspěchů a tragických porážek a zvučných vítězství.
Je – v naší kultuře a vědě, na kterou je celé lidstvo hrdé.
Je – v naší suverenitě. Podstata ideje Ruska je v jeho samotné tisícileté existenci!
Rusko se dnes nachází na křižovatce a snaží se definovat model budoucnosti.
Navíc pro nás můžeme mluvit pouze o svém vlastním – inherentním a suverénním – rozhodnutí.
Mezitím se Rusko v post-sovětských letech pohybovalo v paradigmatu rozvoje dobíhání a pokoušelo se vyzkoušet západní demokracii. Dnes tento model „praská ve švech“ – o to důležitější je, aby si Rusko našlo vlastní cestu.
Se va el tiempo de las muñecas de cartón – „Čas papírových loutek skončil“ (španělské přísloví).
Aby bylo možné překonat cílené rozostření a nedostatek vůle ruských úřadů, je nutné určit strategický směr země, přijatelný pro většinu populace, a to nejen na několik příštích let, ale i na několik dalších generací.
Toto opožděné sebeurčení je o to důležitější, že Západ, spoléhající se na pátou kolonu, rozpoutal mentální válku proti Rusku, jejíž úkolem je „resetování“ světonázoru, nahrazení cílů Rusů a mladých lidí, v první řadě nás má připravit o suverénní budoucnost.
V případě implementace nejhoršího scénáře „setrvačného dohánění“ země ztratí svou celistvost a počet obyvatel Ruska se může snížit o několik desítek milionů – zůstanou pouze „servisní lidé“ pracující „za jídlo“, kteří jsou nezbytní k zajištění práce „potrubí“, přes které budou na Západ a do Číny čerpány přírodní zdroje.
Není pochyb o tom, že finanční a ekonomická „elita“ kompradorů se vzdá země a bude žít „nad poměry“ na své středomořské riviéře.
To bude cena „nedostatku vůle a nečinnosti“.
Každý složitý systém při svém vývoji střídá fáze akumulace s fázemi změn. Ve fyzice to odpovídá akumulaci potenciální energie, která v určitém okamžiku přechází do fáze spotřeby a – do kinetické energie.
Sociální systémy – jako je společnost a stát – také v sobě akumulují potenciál sociální energie v čase – požadavek obnovy, změny, rozvoje. Dnes se v Rusku fáze akumulace blíží ke konci, fáze akumulace potenciální energie, která je připravena vlévat se do aktivní, kreativní tvořivosti společnosti.
Bez ohledu na to, jak atraktivní je stabilita, je velmi důležité neminout křižovatku, nenechat si ujít okamžik, kdy je čas implementovat požadavek na změnu do akce – do energie tvoření. V tom je moudrost politického vedení: jeho schopnost zachytit právě tento okamžik. Pokud tento okamžik zmeškáte, akumulovanou energii lze realizovat nikoli v energii tvoření, ale v energii ničení.
Abyste toto rozcestí nepropásli, musíte zvládnout situaci, porozumět hlubokým významům procesů probíhajících v systému a mít mechanismy pro správu systému.
Velká rozhodnutí je schopnost nejen zachytit a předvídat okamžik přechodu, ale především vést/řídit tuto stoupající vlnu sociální energie, směřovat ji k tvorbě, k tomu, čemu se v politice běžně říká „velké projekty, které mění svět“.
Geografie jako osud je o Rusku.
Rusko se musí soustředit na sebe.
Model „Rusko budoucnosti“ je národní impérium založené na principu „samoděržaví“ – ne ve smyslu obnovy monarchie, ale ve smyslu skutečné demokracie, kde my Rusové – vedení silným státním vůdcem (gasudarem) – sami sebe se držíme přes silné místní samosprávy, což například bylo zemstvo na konci 19. století.
Implementace tohoto „rámcového modelu“ vyžaduje politickou vůli, novou strategii pro geosociální a geoekonomickou strukturu země, založenou na třech složkách – bezpečnost, ochrana lidí a územně-ekonomické propojení.
Nyní vytvořená strategie koncentrace zdrojů v megacity, vnucená Rusku zvenčí, odporuje jeho civilizačnímu kódu a představuje infrastrukturní a geopolitickou bombu pod naší budoucností.
Je nutné vytvořit protikrizový sociálně-ekonomický model mobilizačního typu zabudovaný do systému veřejné správy, který bude nejen duplikovat/zajišťovat akce proti vzniku různých hybridních krizí, jako je koronavirus nebo události způsobené člověkem v budoucnosti, ale – a to je hlavní věc – vytvoření platformy pro stabilní rozvoj v celém prostoru naší obrovské země na další desetiletí.
Známý americký analytik, přední světový odborník na prognózy budoucnosti světové ekonomiky, autor konceptu „černé labutě“, který předpověděl krizi v roce 2008, Nassim Taleb předpověděl krizi megacity, katalyzovanou epidemií covid. Napsal: „Narůstá trend, který „zabije města“ – lidé se začnou masivně přesouvat z megacity do malých měst a venkovských oblastí.“
Zde stručně uvedu jen některé zranitelnosti a hrozby územního konceptu megacity:
megacity jsou extrémně náchylné k epidemiím a všem druhům katastrof způsobených člověkem;
sociologové dosvědčují: metropole je pro život pohodlná pouze v podmínkách veřejného souhlasu, jinak se mění v „kamennou džungli“;
všechny masové protesty posledních desetiletí – „barevné“ revoluce, národně osvobozenecká hnutí, nekrvavé a krvavé převraty – všechny měly své ústřední postavení v hlavních městech a megacity;
megacity „produkují samotu“, odcizují lidi jeden od druhého. To snižuje důvěru a solidaritu ve společnost, což je kritické právě pro Rusko;
nyní Moskva a Petrohrad tvoří třetinu ruského HDP. V těchto dvou megaregionech žije více lidí než za Uralem;
jen Moskevský region, který zabírá ne více než jedno procento území Ruské federace, absorboval prakticky pětinu celé ruské populace.
Obyvatelé našich megacity, kteří jsou nuceni se hromadit v úzkých omezených bodových zónách, ztrácejí svou tvůrčí kreativní energii, existujíc v superhustotě: vlastníme 1/7 světové souše a žijeme 7–10krát přeplněněji, těsněji a v patrech, více než Britové a Němci.
„Přeplněnost“ a koncentrace populace v megacity je rozporuplný trend s ruským civilizačním kódem.
V tomto konceptu, který nám uložil Západ, Rusko ztrácí svou hlavní geopolitickou a geostrategickou výhodu – kolosální prostory shromažďované a ochraňované krví našich předků po stovky let.
Závěr je takový, že hlavní ponaučení z koronavirové krize a „zdrojového prokletí“ ekonomiky by měla být prostorová a územní přestavba země, protože vyvážené rozdělení bodů růstu ekonomiky a obyvatelstva je klíčovým prvkem ruské národní bezpečnost.
Řešení těchto otázek je nesmírně důležité, protože absence sociálně-prostorové strategie v ruské politice již vedla k vylidnění území, vzniku sociálních pustin a vytvoření „vyloučených zón“ – satelitních měst a předměstí obývaných chudáky, často etnicky zbarvenými.
Je nutné přejít od konsolidace a koncentrace k rozumnému rozptýlení, k vytvoření jednotného standardu řízení a kvality života v celém Rusku.
Rusko se vždy „vytáhlo za vlasy z bažiny“ Velkými Projekty – od kampaně Jermaka a dobývání Sibiře po Transsibiřskou magistrálu, vesmír, jaderný projekt, ruskou Arktidu a znovusjednocení s Krymem.
Takovým Velkým Projektem Ruska se mohou stát města a území rozvoje Sibiře a Dálného východu, kde již existuje mnoho typů zdrojů, průmyslového a vědeckého potenciálu, ale je zde deficit kádrů a personálních a manažerských kompetencí, jakož i hlavní problém a hrozba – vylidňování.
Připomínám klasickou definici Sibiře: je to celá východní část Ruska – od pohoří Ural po Tichý oceán.
Právě s rozvojem Sibiře se z Moskevské Rusi stalo Rusko – velká euroasijská velmoc.
Sibiř je klíčovým spojovacím regionem mezi Arktidou, Dálným východem, střední Asií a evropskou částí Ruska. Tam, na Sibiři, je možné modernizovat vše stávající, ale v první řadě je nutné vybudovat nová města v komfortních přírodně-klimatických pásmech, města moderního typu, jejichž logika umístění a rozvoje bude spojena s přírodními zdroji.
Budou to města nejpokročilejší architektury s rozvinutou infrastrukturou a vědou, vzděláváním a zdravotnictvím, města pohodlná, atraktivní a zajímavá pro život – zejména pro mladé lidi.
Tato města národního impéria se stanou body „shromáždění ruského světa“!
Ruský ministr obrany, generál armády Sergej Šojgu v Novosibirsku před vědeckou komunitou hovořil o naléhavé potřebě vybudovat na Sibiři tři až pět vědeckých a průmyslových center s 300 000 až 1 milionem obyvatel.
Právě vědecká, průmyslová a ekonomická centra se stanou novými póly přitažlivosti jak pro populaci z celého Ruska, tak pro naše krajany z blízkého i dalekého zahraničí.
Taková centra poskytnou silný impuls k rozvoji sibiřské oblasti a v konečném výsledku k udržitelnému rozvoji celé (!) ruské ekonomiky.
Nejde jen o výstavbu nových osídlených bodů, ale o rozvoj sibiřského makroregionu a země jako celku.
Připomeňme prorockou myšlenku Michaila Lomonosova: „Ruská moc poroste Sibiří a Severním oceánem. A dostane se do hlavních evropských osad v Asii a Americe.“
Není náhodou, že Lomonosov napsal spojení Sibiř a Severní ledový oceán prostřednictvím „a“. Měly by být rozvíjeny společně, nikoli samostatně. A proto je zaměření na rozvoj sibiřské oblasti spolu s Arktidou – dnes aktuální a oprávněné.
Jak zdůraznil Sergej Šojgu: „Potřebujeme vybudovat moderní „Cedrový trakt“ – bezpečnou a efektivní trasu mezi Evropou a Čínou …“ Potřeba takového transportního koridoru, přičemž především bezpečného dopravního koridoru, je již velmi jasně vymezena, stačí si připomenout minulé události s blokádou Suezského průplavu, pirátských útoků a také současnou situaci v Afghánistánu.
To je také důležité i pro mezinárodní dopravní toky. A pro Rusko má „Cedrový trakt“ také velký význam jako příležitost integrace do globálních výrobních řetězců mezi Evropou a asijsko-pacifickým regionem.
Rusko má úspěšné výsledky v realizaci velkých projektů. Připomeňme si zde možná hlavní z nich – Transsibiřskou magistrálu: jak a k čemu se zrodila, jak o ní bylo rozhodnuto.
17. března 1891 podepsal imperátor Alexandr III. reskript. „Nyní přikazuji zahájit stavbu souvislé železnice přes celou Sibiř, která musí propojit hojné dary přírody sibiřských regionů se sítí vnitřních komunikací,“ nařídil panovník. O měsíc dříve také Výbor ministrů Ruské říše uznal, že je možné zahájit práce na stavbě Velké sibiřské cesty z obou stran současně. Bylo rozhodnuto, že „Sibiřská železnice, je velké národní dílo a měla by být provedena ruskými lidmi a z ruských materiálů.“
Ruská armáda i tehdy byla v čele Velkého Projektu: Transsibřská magistrála (Transsib) jako projekt byl vytvořen silami vojenských inženýrů, kartografů, železničářů, topografů a dalších specialistů.
Co bylo hlavním strategickým cílem tohoto Velkého Projektu?
Generální štáb 5. prosince 1890 připravil nejvyšší rozhodnutí a předložil zprávu, kterou přednesl plukovník N.A. Vološinov na setkání Imperiální ruské geografické společnosti.
Tam bylo poznamenáno: „… Pokud jde o otázku souvislé, nepřerušované trati skrz celou Sibiř, je třeba si v první řadě dát odpověď – nač je potřeba. Je nutné vyčlenit hlavní, vedoucí cíl stavby a podle toho bude určeno vše ostatní … Cílem velké souvislé cesty přes Sibiř není rozvíjet chovatelství na jihu nebo zvýšit těžbu zlata v na severu, ale v tom aby se odstranil nepříznivý vliv obrovských vzdáleností, aby se stlačil celý ten dlouhý a úzký pás, aby se Tichý oceán přiblížil k evropskému Rusku a propojily se řeky protínající úrodné oblasti Sibiře.“
To znamená, že nejdůležitější prioritou Transsibu nebyl rozvoj bohatství Sibiře, ale právě zajištění konektivity gigantického impéria.
Život plně potvrdil správnost této strategie!
Je nesmírně důležité to pochopit dnes, když část elit vnímá Sibiř pouze jako zdrojové centrum pro těžbu a převod bohatstvíJakákoli změna nebo oprava kurzu je porušením statusu quo panujícího v elitách, je to napětí a potřeba akce. Nyní, bohužel, nemalou část naší ekonomiky tvoří ekonomika exportu surovin a finanční a devizové toky.
„Sibiřský obrat“ dramaticky mění vše. Existuje politická vůle přejít na mobilizující formát rozvoje.
Tak jako nyní Velký Projekt „Sibiřský obrat“, tak i tehdy Transsib způsobil „bouření mozků a zmatení pocitů“ v řadách liberální inteligence a odpor v části elit – místních i centrálních, zavrtaných na svých známých teplých místech.
Proti stavbě velké magistrály stálo tehdy mnoho odpůrců: děsili se bažin, zarostlé tajgy se zvířaty, nemilosrdných mrazů, neprůchodných řek, divokých domorodců a mnoha dalších věcí. Příznivci cesty spojující Rusko byli prohlášeni za podvodníky-snílky a duševně nezdravé lidi.
Mezi elitami byl také odpor.
Ministr vnitra Ivan Durnovo, dva roky před zahájením stavby, tvrdil, že vytvoření Transsibu povede k masivnímu nekontrolovanému přesídlování rolníků na Sibiř – což by vyprázdnilo vesnice ve vnitřních guberniích a zvýšilo cenu pracovníků ve městech.
Místní „carové“ také nemlčeli. „První, co lze od trati očekávat, je příliv různých podvodníků, řemeslníků a obchodníků, poté se objeví kupci, ceny porostou, gubernie bude zaplavena cizinci a bude nemožné sledovat udržování pořádku,“ obával se Tobolský gubernátor.
Ale zvláštní vytrvalostí a hořkou kritikou se vyznamenal, tehdejší ministr financí Ivan Vyšnegradskij, který „zděšen nebývalou cenou projektu“ nabídl (sic!!!) východisko ze situace – zahraniční investice od samotných (!) bankéřů Rothschildů, jejichž předběžný souhlas již byl v té doby získán! Ale gasudar Alexandr III., vybíravý ve spojenectví, toto rozhodnutí neschválil.
Uplynulo více než sto let, ale jak je to všechno podobné našim dnům, jak to téměř doslova připomíná kritiku nového Velkého Projektu – stačí změnit některá jména a zastaralé definice.
Sergej Kužugetovič v rozhovoru těmto „kritikům“ připomněl:
„Na setkání s prezidentem, kde se diskutovalo o důležitých makroekonomických projektech, si přesně nepamatuji, kdo řekl:„ Nejsou peníze.“ Na to Vladimir Vladimirovič řekl: „Ty nikdy nebudou, pokud se nezačne něco dělat“.
Tuto sekci je vhodné uzavřít podobenstvím o tom, jak se žák zeptal mudrce-učitele: „Jak dlouho budeme čekat na změny?“ – „Pokud čekat – tak dlouho.“
Ideologie je zapotřebí tehdy, když se stane motivem skutečného jednání; pro nečinnost ideologie potřebná není. Dnes je žádaná ideologie aktivního hnutí.
V čem je ideologie Velkého Projektu?
Budu citovat pouze hlavní ideologémy:
přechod k mobilizační ekonomice a částečné uzavření před rozpadajícím se globálním světem;
rozhodující význam vedoucí, organizační role státu;
stát přebírá kontrolu nad ekonomickým, informačním a geografickým prostorem země;
idea jednotného hospodářského plánu země jako klíčový organizační dokument pro obnovu a znovu vytvoření domácí ekonomiky na základě syntézy nejlepších aspektů státního plánování a tržní samoorganizace;
podřízení finančního systému cílům ekonomického růstu, zabezpečení ekonomiky levnými penězi;
nová územní politika je prioritou státu. Odmítnutí strategie megacity urbanizace. Z území šestnácti megacity a obrovských prázdných prostor by se Rusko mělo proměnit v rovnoměrně osídlenou a dobře vybavenou zemi;
vytvoření jednotného standardu řízení a kvality života na celém území Ruské federace. Pracoviště, školy, kliniky, FAP, lékárny, obchody, kulturní domy, outdoorové sporty, volný čas a další – to vše musí být zachováno a zajištěno všude kde to je nutné, postavené v místě;
znárodnění elit podle zásady „kdo není s námi, je proti nám“. Ti „kteří nejsou s námi“ si musí uvědomit, že riskují ztrátu všeho. Meritokratický princip formování nových řídících kádrů. Cílovým úkolem – pro Velký Projekt – kádrový restart elit s přenosem části funkcí hlavního města na Sibiř;
zabezpečení natrvalo priorit sociálně-ekonomického rozvoje;
vzdělávání je nejdůležitějším a klíčovým článkem nové strategie. Toto je sociální jádro celého mechanismu implementace Velkého Projektu. To znamená prudký nárůst úrovně podpory učitelů. Podle stavu: všichni učitelé jsou státní zaměstnanci;
zvýšení úrovně spokojenosti a štěstí lidí (index štěstí). Ukazatel spokojenosti občanů by měl být povinný a průřezový pro všechny národní projekty, státní programy a další dokumenty strategického plánování sociálně-ekonomické orientace;
růst reálných příjmů populace. Tento ukazatel by měl mít primární význam a růst HDP – by měl být podřízenou hodnotou;
spoléhání se na tradiční hodnoty, historii a kulturu Ruska;
shromáždění „ruského světa“ – návrat krajanů žijících v zahraničí do země;
klíčovým ukazatelem je – populační růst, včetně zvýšení porodnosti na úroveň, která není nižší než přirozená reprodukce populace;
klíčové jsou bezpečnostní problémy! Toto je základní platforma realizace Velkého Projektu a rozvoj Ruska jako celku;
ruská armáda a vojensko-průmyslový komplex – centrum mobilizace, hospodářské obnovy, včetně zásad kontroly a plánování na základě Státního obranného rozkazu (SOR);
ruská armáda – je hlavním zdrojem ideologie služby Vlasti, centrem pro formování a vzdělávání nových národně orientovaných manažerů pro stát (školství, lékařství, věda atd.) a mimo jiné pro obnovu Ruska prostřednictvím Velkých Projektů;
geosociální politika je úzce spojena s vojensko-územní strukturou a bezpečnostními otázkami země.
Státní moc – je centrem krystalizace Ruska. Nemá právo být slabou, odříznutou od lidí a nevěřící ve vyhlídky země na další desetiletí dopředu, musí být schopna přijímat velká rozhodnutí!
Velký ruský filozof Vasilij Rozanov napsal: „Jedinou vadou ruského státu – je jeho slabost. Slabý stát už není státem, ale prostě neexistuje.“
Podstatou navrhovaného Velkého Projektu je zachování a zhodnocení země a národa Ruska.
Tuto strategii navrhl prezident V.V. Putin v Poselstvích a je zakotvena v dodatcích k Ústavě.
Ano, je to obtížné a dokonce riskantní. Ale to je historické poslání ruské vlády ve třetím desetiletí 21. století. Splnit toto poslání je povinností generací, které přijdou po nás.
Čas Velkých Rozhodnutí nastal!
Andrej Ilnickij
Aktivní státní poradce
Autor vyjadřuje hlubokou vděčnost Alexandru Galuškovi, Sergejovi Karaganovi, Alexandru Losevovi, jakož i Dmitriji Evstafievovi, Dmitriji Kulikovovi a Anně Šafranové za jejich jednomyslnost a podporu.
Pokec24.cz